Ekonomické aktuality množící se napříč hlubokým spektrem virtuálního prostředí. Na každý takový nově zrozený titulek klikám s narůstající opatrností, přičemž můj organismus zatíná drápy...moc tomu všemu nerozumím... Ministryně financí žongluje s ciframi jako trhovkyně a všichni se předhánějí v tom, kolik peněz ze státního rozpočtu darují té či oné vybrané skupině. Jako by se nám, v těchto „covidových“ dnech, ztratila logika veškerého počínání. Jako bychom vyměňovali současnou zbytnou spotřebu za pot a slzy budoucích generací. K tomu nám nikdo povolení nedal.
Z rozpočtu stříkají peníze na všechny strany a zadlužení státu letí exponenciálně nahoru paralelně se zkreslenými „covidovými čísly“, jenž ve společnosti utužují strach a nenávist. Pokud se neustále zvyšuje zadlužení, komu vlastně dlužíme? Jsou to banky, jsou to pojišťovny, je to Čína, Amerika, Rusko nebo někdo jiný? Nikoho to nezajímá, jelikož „z cizího krev neteče“.
Uvědomme si, toto není imaginární DLUH, je nás všech.
Vláda vesele vydává státní dluhopisy, které se, v současné době, daří na trhu umisťovat. Na straně druhé zatím stále ještě existují zájemci, kteří jsou ochotni dluhopisy kupovat. Musíme si však položit otázku, zda je tento stav vůbec udržitelný?
Ve svých základních ekonomických pravidlech můžeme na stát a jeho rozpočet pohlížet obdobně, jako na rozpočet rodinný. Rozdíl je pouze ve velikosti státního rozpočtu, který je v absolutních hodnotách významně větší. Základní ekonomická pravidla platí i tady. Pokud se například rodinný rozpočet nachází v červených číslech, výdaje převyšují příjmy, pak jediným způsob narovnání financí je půjčka. U té však platí, že její zvyšující se hodnota má za následek neblahý dopad na ochotu případného dalšího financování. Laicky řečeno, pokud jsem já, fyzická osoba, zadlužen až po uši, budu mít menší pravděpodobnost nalezení osoby/instituce, která mi bude ochotna půjčit. A pokud takového dobráka přeci jen najdu, musím mu nabídnout vyšší ručení půjčky a ruku v ruce taky vyšší úrokovou sazbu.
Stejným způsobem to funguje i se státním rozpočtem. Každá půjčka má svého dlužníka, v tomto případě jím je stát, ale také svého věřitele. A tím je kdo? Tajemný pán, který státu ochotně půjčí a nic za to nebude chtít? Omyl. S tímto skrytým problémem se však nepotýká pouze Česká republika, ale všechny okolní země, vlastně je to problém celého světa... K aktuální problematice: Zdvojnásobení zadlužení jednotlivých států celého světa bez následků? Bez ekonomického dopadu? Kde se vlastně vezmou všechny ty "miliardy peněz"? Někde snad leží připravené na termínovaných účtech a jsou k dispozici na nákup státních dluhopisů? Nebude mít zvyšující se zadlužení dopad na zvyšující se úrokovou míru a také na zvyšující se požadavky zástav? Co však z pohledu státu může být zajištujícím instrumentem?
Stát v případě zadlužování operuje pouze s důvěryhodností, kterou, se zvyšující hodnotou dluhu, postupně ztrácí. A tak můžeme očekávat chvíli, kdy v souvislosti s umísťováním dluhopisů, budou kladeny věřiteli stále zvyšující se požadavky na zajištění.
Pokud tedy stát laboruje pouze s důvěrou, zástavu představují sliby do budoucna, které mají přímý vliv na samostatnost v rozhodování. Následkem rostoucího zadlužení budou stát a jeho představitelé nuceni stále více a více ohlížet se na zájmy věřitelů. Stát se tak bude postupně institualizovat a rozhodování budou postupně přebírat věřitelé (...v obdobné situaci se může lehce ocitnout i firma, kdy právě z výše řečených důvodu dojde k převzetí a změně vlastnictví. Zvyšující se dluh s sebou totiž nese riziko vázanosti na věřitele, které následně může vést, a často i vede, k převzetí vlastnictví. Ostatně, toto už jsme, v historii lidstva, viděli mnohokrát i na úrovni jednotlivých států.)
Takto razantně zvýšené zadlužení státu bez vazby na výkonnost a efektivnost společnosti musí mít zákonitě vliv na svobodu, samostatnost dané země a její autonomii. Matematika je exaktní věda a na otázku dokáže odpovědět s jistotnou přesností. A tak se můžeme těšit na dobu, kdy si věřitelé státu budou klást podmínky s vidinou splacení dluhu z budoucích ekonomických užitků země.
Pod rouškou krátkodobých cílů zapomínáme na další generace a naši svobodu, která je nám, alespoň doufám, všem nejdražší. Necháváme se opíjet milodary a ruku v ruce vyčkáváme, až tahle jistotná situace jednoho krásného dne nastane.
Tohle je opravdu naše vize?